Obyvatelé

Mannoŕové, známí také jako Vlčí lidé, představují druhou nejrozšířenější linii člověka. Po dlouhá staletí byli považování za tajemný národ rozmazán v hluboké mlze historie, pověr a legend. Jejich původ se odhaduje do oblastní v jižních Tērrských lesích, kde se zrodili z prastaré linie, která se odtrhla od Humiků a začala se vyvíjet v souladu s divočinou. Jejich první známá osídlení se nacházela v hustých hlubokých lesích, které jim poskytovali útočiště a honosné zdroje potravy.

Po několik tisíciletí žili Mannoŕové v symbióze s přírodou, rozvíjeli své dovednosti lovu, sběru a přežití v divočině a na nějaké osídlování neměli ani pomyšlení. Jejich kultura byla a dnes stále je hluboce zakořeněná v úctě k přírodě, duchům lesů, tůní a jezer, které považují za posvátné. Jejich společnost je často organizována do smeček, podobně jako vlci, s jasně definovanými rolemi a hierarchií. Jejich společenské struktury jsou založeny na vzájemné podpoře, spolupráci a respektu k přírodě, což se odráží v jejich každodenním životě a tradicích. Mannoŕové jsou proslulí svou schopností ladně komunikovat s přírodou, jejími živly a zvířaty, což jim umožňuje přežít i v těch nejtěžších podmínkách.

Jejich rozšíření po kontinentu bylo pomalé, nejisté, ale neodvratné. V této době se začali více zbližovat s již rozšířenou linií Humiků a pomalu se rozpínající linií Monûlů. Jejich vztahy s těmito liniemi nebyly zprvu příliš přátelské, ale postupem času se začali navzájem tolerovat a dokonce i spolupracovat v určitých oblastech. Mannoŕové se tak stali nedílnou součástí lidské mozaiky Aurionthu, přinášející do ní svou odlišnou perspekivu, kulturu a především způsob myšlení.

Jejich evoluce udělala své. Z pradávno Humických vzhledů se pomalu stalo něco překrásného. Jejich těla jsou oproti jiným velmi diverzní. Nejvýraznějším znakem jsou oči – velké, s kulatou sutě černou zorničkou a duhovkou často zbarvenou do až absurních barev k prostředí kde žili (od sytě zelené, přes fialově modrou až po žářivě ametistovou, či ledově modrou nebo popelavě rudou). Jejich uši jsou vždy špičaté, často s chloupky na špičkách, které jim napomáhají ve vnímání zvuků. Jejich nosy jsou často zploštělé, ale mohou být i výrazně špičaté.

Jejich těla jsou v tomto ohledu nejvíce odlišná. Jižní Mannoŕové mají často robustní, svalnatou postavu, s objemnými pažemi, silnými nahami a často výraznějšími kulatými břichy, které jsou důsledkem jejich stravy bohaté na maso a tuk. Naopak serverní Mannoŕové jsou oproti jižním až extrémně vyhublí, s dlouhými končetinami, štíhlími lehce svalenými těly, které jsou přizpůsobené pro rychlý pohyb a lov v otevřenějších krajinách lesů.

Samotný název Mannoŕ vychází z z pratērrštiny, konkrétnějí ze spojení „Ma nia’Noŕ Kaiy“. Ma znamená „muž“, nia’Noŕ symbolizuje „v přírodě“ a Kaiy by se dalo přeložit jako „divoká šelma“ (vlk). Znamená to tedy doslova Muž v přírodě vlků. To je metaforické pojmenování, které se dodnes používá Tērrany pro lidi, žijící odděleně od civilizace, v izolaci, či jak bychom mohli říct „v divočině“.

Navzdory rychlému rozvoji městského života a technologického pokroku si Mannoŕové zachovali silné spojení s přírodou a svou jedinečnou kulturu. Jejich vlastní tradice a zvyky se dnes velmi odráží v novodobých tradicích, které kombinují několik vrstev a to nejenom Mannoŕskou, Humickou či Monûlskou, ale i další.